Píseň o viróze

Známá jsou ohniska, odkud se šíří nákaza. Jednou je to ambasáda, kde včera znamená už předevčírem, a vlny pak bouří, posedlé bouří, nad klenoty ukryté v katedrále.

Když básník pálí červené trenýrky, oheň čistí zápach do běla a čtverácký smích se mísí do černé hloubky požehnaných dnů.

A blázen si myslí, že vyvětráno jest. Bláhově se mýlí blázen, kde usadí se smrad, ten nutno vyhánět snad deset, dvacet nebo dokonce dlouhých čtyřicet let.

Vlaje vlajka více než jedno století nad městem a hlásá stále stejné heslo. Jenom ten, kdo ji nese, roznáší svoji víru ne nepodobnou neviditelnému viru.

Střídají se vlajkonoši, zprávy trousí listonoši. Pravda je lež a lež je pravda. Jak komu se to líbí. Viry se šíří a víří pravdu velkou jako lež, ještě větší než je šikmá věž. Jak se to pěkně rýmuje!

A pravdomluvný, poctivý, zlatoústý, babičkami milovaný, zalévá sluncem celou zemi, léčí neplodné matky svým plodným umělým semenem, obklopen partou apoštolských zrůd, močící kontaminovaná slova a kálející spasitelská hovna.

Zapějme proto refrén o tom, že kde usadí se smrad, ten nutno vyhánět snad deset, dvacet nebo také dlouhých čtyřicet let.

A třetí sloka si bere do huby lid.

Plukovníka na něj poštvali a padlou hvězdu pro zdravotnictví vzkřísili. Však nic se nevyrovná domácímu vězení, ani vzduch, ani Slunce, ani lesy, ani louky, parky ve městech a dětská hřiště, když všude a vždy připraven jest koronavirus mít tu čest zachvátit a rozežrat plíce, tobě, lide nebohý, mnohem hůř než vyuzenému kuřákovi dávka osmdesát denně. 

Jen jediný lék platí na neviditelné nebezpečí, kus hadru k ucpání viditelných otvorů na obličeji, huby a nozder. A tak šij, vyšívej a táhni za jeden provaz. Rouška za ouškama je bezpečí, však raději nechoď dcera na jezero, lépe je tvrdnout doma za zavřenými okny v útulném příbytku, vždyť roušku můžeš si nasadit i v koupelně a prohlížet se v zrcadle.

A dál už to znáte: Kde usadí se smrad, ten nutno vyhánět, i když to bude trvat deset, dvacet nebo dlouhých čtyřicet let!