Jakási strana - pidistrana si nechala vyvěsit plakát v nadživotní velikosti. Říká se tomu billboard, asi aby to neznělo humpolácky. Soudím, že snad na příhodném místě, všiml jsem si ho, což v mém případě je neobvyklé.
Seděl jsem v autobuse, zatímco autobus šplhal do kopce nelichotivě nazývající se pražské obce, kdysi údajně pojmenované podle charakteristiky jejích obyvatel, kteří měli patrně zvrhlou zálibu v podřezávání hrdel. A nad tou poměrně prudce stoupající cestou stráň a na vrcholu stráně onen plakát v nadživotní velikosti jisté pidistrany, zvěstující lidem dobré vůle nabídku na vystoupení.
Vskutku neobvyklá nabídka. Většinou lidé nabízejí něco, co člověku přispěje k jeho obohacení ať materiální či jiné povahy, lze nabídnout vstup, přijetí, ale dosud jsem se nesetkal s nabídkou, která by znamenala něco postrádat, něčeho pozbýt, odněkud odejít, vystoupit. V takovém případě bych měl spíše povědomí o vyhazovu nebo o vystoupení třeba ze zmíněného autobusu z vlastní vůle. Ještě se mi nestalo, aby mi někdo nabídl, že mohu z autobusu vystoupit. Vždycky k tomu má člověk svůj vlastní důvod. Podivné od té pidistrany, trousit po světě podobné obří plakáty.
Čich pro dobré umístění nadživotně velkého plakátu zmíněná pidistrana prokázala zejména díky mému subjektivnímu pocitu, že mě ta počmáraná plocha upoutala. Ovšem nemohu se ubránit domněnce, že většina pasažérů v autobusu nehledí z okna, aby sledovala plakáty. Mají totiž v ruce malou svítící krabičku okupující jejich vědomí, a tak poutače poutají mysl jednotlivců naprázdno, neboť jedinci jsouce zaneprázdněni psaním písmenek nebo hraním všelijakých her, případně hovoříce dlouze a hlasitě prostřednictvím placaté krabičky s někým, s kým se může vykecat do sytosti, nejeví o ně jaksi zájem.
Nicméně umístění obřího plakátu má přímo, zda se, symbolický význam. Bystrý čtenář jistě hned na začátku článku pochopil, že nabídka vystoupení má za cíl získat co nejvíce lidí k takzvanému czexitu, neboli k opuštění společenství zvaného Evropská unie, motivováno nejen bruselskými byrokraty, zakazujícími naší vlasti příjemně páchnoucí syrečky, nepravé máslo nazývat máslem, nepravý rum nazývat rumem, ale také obavou, že i u nás se obnoví činnost údajně praktikovaná kdysi v obci Hrdlořezy (a není to jediná obec toho jména), avšak zmíněná činnost importovaná tentokrát ze zdevastovaných oblastí Středního východu a severní Afriky. Nabídku lze rovněž interpretovat jako výzvu k hrdinnému úprku. Utečme, dokud je čas! Obecně je přece známo, že kdo uteče, vyhraje!
Již mnozí povolaní lidé argumentovali z různých hledisek, ať politických nebo ekonomických či jiných, že aktivita naší pidistrany (nejen její) je poněkud nezodpovědný hazard a její úspěch by byl pro naši zemi katastrofou. O tom jistě bude ještě mnoho diskusí. V této souvislosti bych rád připomněl zvláště pro náš národ zajímavou skutečnost, že totiž projekt Evropské unie má svůj počátek v 15. století, kdy o vytvoření podobného společenství usiloval tehdejší český král Jiří z Poděbrad. Je také známo, že vlivem mnohých nepříznivých okolností se mu tato myšlenka prosadit nezdařila.
Jednou ze zahraničně politických iniciativ krále Jiřího byl návrh na vytvoření evropského mírového knížecího spolku, jehož cílem měla být společná obrana a mírová koexistence evropských států. O tomto návrhu jednali Antonio Marini (hlavní zpracovatel návrhu) a pan Kostka z Postupic v letech 1462 - 1464 na významných evropských dvorech uherském, polském, burgundském, francouzském a s dóžaty Benátské republiky.
Bylo již řečeno, že mise se nezdařila, nicméně návrhy Jiřího z Poděbrad byly do jisté míry realizovány v druhé polovině 20. století ve společenství zvaném Evropská unie. Například orgány knížecího spolku a současných mezinárodních organizací (nejen EU, ale také OSN) jsou takřka shodné: tehdy shromáždění delegátů, dnes valné shromáždění, tehdy rada panovníků, dnes hlav států, tehdy mezinárodní soud, dnes mezinárodní soudní dvůr, úřednický aparát tehdy i dnes. Společná obranná politika, evropské právo, rotace sídla organizace, rotace předsednictví, to vše obsahoval návrh krále českého a to jsou také znaky současné EU.
Příčin, proč se Jižímu z Poděbrad nezdařilo svůj návrh prosadit, bylo více, jednou z nich byla také skutečnost, že vnitřní opozice se snažila různými denunciacemi tyto snahy zhatit, takže v deníku panoše Jaroslava, který se účastníl Jiříkovy mise, lze nalézt poznámku o tom, že francouzští rádcové, kteří se snažili francouzského krále Ludvíka XI. od návrhu odradit, konstatovali: "...z Čech dostali hanlivé listy, že poslové jsou všichni kacíři a jiných mnoho nešlechetných věcí."
I dnes máme různé rádce, jejichž hlavním tématem je snadnější destrukce místo obtížnějšího konstruktivního přistupu bez uvážení následků takového konání. Proto máme mimo jiné i jakousi pidistranu, která instaluje na stráních a jiných místech obří plakáty v nadživotní velkosti s nabídkou vystoupit. Je tu však obrovský rozdíl mezi příslušníky oné pidistrany čítající v řádu stovek lidí, snažících se pletichařit, a mezi jedním státníkem, jakým byl český král Jiří z Poděbrad. Státníky z naší historie nemůžeme přehazovat vidlemi, mnoho jich nebylo. Měli bychom si jich proto vážit.
