Jako každé ráno kolem jedenácté odešel vlastním jménem Bureš (krycí jméno mu nikdo dosud nepřidělil, ostatně bylo již obsazeno) na ulici před hospodu. Neboť kde jinde se má kouřit, než před hospodou?!
A Bureš kuřákem byl, svým tělem i duší. A pochopitelně taky pivařem. V hospodě vyzvedl půllitr, který pak opatrně postavil na poněkud sešikmený parapet přízemního okna tak, aby jej nepobryndal, a zároveň, aby se sklenice nesesunula na chodník, kde by se bohužel roztříštila o dlažbu. Zatím se nedostavil žádný z jeho kumpánů, a tak než se napil, vytáhl z kapsy svého vytahaného saka krabičku s odpudivým obrázkem nikotinem zaneřáděných vnitřností a zapálil si labužnicky cigaretu. Vzpomněl si, jak dřív říkával doma, odcházeje, jdu na jedno, zatímco odnedávna chodí nikoliv na jedno, nýbrž na jednu. Také ho již sousedé nepomlouvají, že chodí do hospody, nebo že věčně sedí v hospodě, každý ví, že toho nechal. Každý ví, že chodí před hospodu, a to je rozdíl. Je to tak lepší, myslí si Bureš, nikdo o něm nemůže prohlásit, že je hospodský povaleč, naopak on stojí, stojí jak voják na stráži před vchodem, a když už je příliš unaven tím stáním s půllitrem v ruce, může se konec konců opřít o zábradlí na okraji chodníku.
Již se scházejí kumpáni, každý vejde dovnitř, vyzvedne svůj naplněný žejdlík a postaví se na svou značku, kterou si našel v dlažbě chodníku, podobně, jako před nedávnem sedávali všichni na své konkrétní židli, na níž měli vyseděný obrys své sedací partie. Pánové postávají venku, popíjejí, pokuřují, a hluk velkoměsta dotváří klidnou idylku každodenní chvíle. Než dopijí první pivo, již kráčí jako každý den, antikonfliktní tým v počtu dvou uniformovaných policistů a dvou neuniformovaných tajných, majících na čele napsáno fízl, dbajících na pořádek a klid před hospodou. Bureš se svými kumpány uvyklí této ceremonii, tiše kouří svou oblíbenou značku a kdo chce, může také pít, jenom spolu v tuto chvíli nemluví.. Ostatně znají se již mnohá léta a všechno bylo řečeno, jak to všechno stojí za velký kulový. Takto ve vzájemné shodě se několikrát odvíjí jakási symbióza mezi pivaři-kuřáky a antikonfliktním týmem, kdy kuřáci, aby nerušili hluk na ulici, mlčí a příslušníci s fízly si poznamenávají do svého bloku výsledek šetření v jistou konkrétní hodinu a minutu: bez závad. Při pohledu na takový soulad člověka zasáhne dojetí, vždyť nemůže být nic hezčího, než nádherná a příkladná spolupráce mezi latentními narušiteli a strážci veřejného pořádku. Dva neuniformovaní tajní s nápisem na čele fízl často předstírají, že patří rovněž mezi konzumenty piva a kuřáky, a tak postávají s půllitrem před hospodou, ponořeni do hlubokého mlčení. Klid a mír panuje mezi spořádanou společností hospodskou a mezi příslušníky dbajících na veřejný pořádek.
Obě strany se vzájemně respektují, kdyby se jednou v zaběhaném rituálu něco pokazilo nebo vynechalo, znamenalo by to trauma pro všechny zúčastněné a každý by cítil, že něco ve veřejném pořádku není v pořádku. Neklid by vystřídal přívětivou atmosféru, jež panovala po nabytí účinnosti příslušného protikuřáckého zákona.
Nicméně každému dobrému znalci života musí být jasné, že nic netrvá věčně. A tak idylka byla jednoho dne narušena.
I stalo se, že páni radní zplodili vyhlášku, podle které od onoho dne platí zákaz konzumace alkoholu, tedy i piva, na veřejnosti. Každému musí být proto jasné, že na veřejnosti znamená i před hospodou. Bureš se svými kumpány o vyhlášce nic netušili, a proto onoho dne, kdy začala platit, bez bázně svorně mlčíce, pokuřovali a popíjeli svůj tekutý chléb. Tentokrát se však v příslušnou dobu před hospodou objevili nejprve pouze dva známí neuniformovaní tajní, mající na čele napsáno fízl, a hned zase zmizeli. A hned za nimi se dostavili dva uniformovaní příslušníci spěchající najisto, přistoupili k Burešovi i jeho kumpánům a bez pardonu jim napařili pokutu za nedovolenou konzumaci alkoholu na veřejnosti ve výši tisíc korun pro každého na stole v českých, jak se v Čechách obvykle říká. Bureš se svými kumpány kroutili hlavami, pronesli řeč o tom, jak to všechno stojí za velký kulový, čímž si vysloužili další pokutu z rušení hluku velkoměsta ve výši tentokrát 500 korun na stole v českých. Dříve úsměvy, kterými obdařovali příslušníky veřejného pořádku a jejich fízlovský doprovod, jim na rtech zamrzl. Ale nedalo se nic dělat, policisté dělají svou práci a pánové pivaři-kuřáci museli vzít na vědomí, že si nemohou vyskakovat s pivem před hospodou. Kdo to kdy viděl? Pivo se pije v hospodě a cigareta kouří před hospodou, kde jinde taky, když tak to musí být, protože tak je to správné. Pomalu si zvykli loknout si piva a pospíšit si před hospodu potáhnout čouda, a tak pořád dokola, okolo stola, a ven na vzduch. Selanka mezi štamgasty a strážci veřejného pořádku se pomalu obnovila, i úsměvy, klid a mír opět se nastěhovali do těch končin.
I stalo se, jednoho dne policejní ředitel zjistil, že veřejný pořádek jaksi stagnuje, nic se neděje, policisté nemají téměř do čeho píchnout, všichni spořádaně kouří před hospodou, popíjí alkohol uvnitř a dokonce i parkující auta parkují jenom tam, kde mohou. Takhle už to dál nejde, pomyslel si pan policejní ředitel, já musím těm lajdákům zvednout mandle. A napsal rozkaz, podle něhož policisté udělí ode dneška měsíčně pokut za sto tisíc na stole v českých, a když ne, tak jim bude strhávat pokuty z platu. Jak vypadá potom takový výkaz činnosti policie bez pokut, bez pachatelů, bez podezřelých, kterými ve skutečnosti jsou všichni do jednoho! A policajti jako kdyby se vyhýbali místům, kde se dějí nepravosti, a nepravosti se dějí, pachatelé jsou, podezřelí jsou, a ne že ne!
A co se nestalo? Nic, opravdu nic se nestalo. Bureš jako každý den, i jeho kumpáni, zašli na své jedno a taky svou jednu. Vše, jak bylo ustáleným zvykem, loknout si piva u stolu uvnitř, poklusem potáhnout z cigarety beze slova venku a zase upít piva vevnitř. I tentokrát se dostavili v obvyklý čas napřed tajní bez uniformy s nápisem fízl na čele a oslovili venku stojící kuřáky pozdravem. Pánové, jak se sluší a patří, slušně na pozdrav odpověděli. Tajní se ihned nenápadně vytratili, spěchali totiž uniformovaným policistům prásknout, že venku ti štamgasti ruší pouliční hluk. A policisté šli opět najisto, další pokuta byla na světě.
Ovšem to už bylo na Bureše příliš. Jeho snaha i jeho kumpánů chovat se spořádaně a v souladu se všemi zákony a předpisy vychází jaksi vniveč. Bureš neřekl nic, nechtěl riskovat, že by dostal další pokutu, a šel nahlásit na policii své kumpány, že potají kouří uvnitř hospody, potají upíjí pivo mezi dveřmi a potají ruší veřejný hluk na ulici. A tak se Bureš stal fízlem, neboť policejní ředitel zrovna nařídil nábor fízlů, aby tak zabezpečil zvýšené vybíraní pokut. A brzy se mezi fízly zařadili i Burešovi kumpáni, někteří jako fízlové provokatéři, jiní bez specializace.
