kterému někdo říká udávání. A jak to bude, až si to ta společnost na sebe ušije skrz naskrz. Vlastně, jak už tomu tak skoro je.
Za pět minut půl jedenácté. Zpřeházené papíry, na psacím stole, v levém rohu hora vyrostlá z knih a na vrcholu té změti papírů přiznání. Nic jsem neprovedl a stejně se musím přiznat. Kdybych se nepřiznal, nestálo by za to přivolávat na sebe neštěstí, když ho mají jiní, nemusím se do něj řítit zrovna já. Stejně by to ze mě vytloukli a pak abych se proměnil v oslíčka zatřes se, z kterého by mohlo vypadnout jen málo, tak málo, že by zaplakali všichni, staří, mladí, zdraví, nemocní, brejlatí i ten tramvaják dole pod oknem ve své kukani, čekající mezi stanicemi na střídání a pojídající svačinu, i pošťák, nechávající svou brašnu na kolečkách napospas chodníku a náhodným chodcům i psům, zvedajícím nožku někdy zrovna tam, kde by ji zvedat neměli, což by si ten pošťák mohl uvědomit a být uvědomělým, protože to může být zrovna on, kdo poveze ve své brašně na kolečkách mé přiznání a úřad je příliš vážná věc, než aby obdržel obálku z brašny, kterou nějaký nevychovaný pes znehodnotil. A když jsem se konečně k tomu přiznání odhodlal, i když jsem nic zlého neprovedl, nechť je doručeno ve vší počestnosti do správných rukou, které s ním naloží podle příslušných předpisů, zákonů a nařízení tak, aby bylo řádně přijato, posouzeno, projednáno a důstojně uloženo.
Než svěřit udání na sebe sama osobám nespolehlivým, lépe je vydat se osobně do těch studených kamenných zdí a přesvědčit se, že předáním z ruky do ruky má povinnost byl vykonána důkladně a důsledně a stvrzena úředním razítkem. Člověk potřebuje alibi k tomu, aby ho někdo nemohl obvinit, že se nepřiznal. Úřední razítko je zajisté ze všech alibi nejvhodnější proti pochybnostem nevěřících ani vlastnímu slovu.
A tak odcházím s obálkou v ruce kolem tramvaje, která stojí stále mezi stanicemi a tramvaják stále sedí ve své kukani a pojídá svačinu. Než dojdu na zastávku, tramvaj se pohne a míří k ostrůvku s množstvím čekajících, kteří jsou na tom úplně stejně jako řidič. Každý čeká, a tak jsou si vlastně všichni rovni. Jenom ten řidič se nedočkal. Tramvaj vsákla cestující dovnitř jako vysavač konzumující prach z ulice a řidič se hodlá vydat na další objížďku městem doufaje, že někdy bude vystřídán. Než jsem však dospěl k ostrůvku, tramvaj se pohnula a čekání se nyní zmocnilo mé osoby. Pro každého je čekací doba osudem, musí to být, jak okolnosti přikazují a nikdo se tomu nemůže vyhnout, i když je člověk na cestě se svým přiznáním. Navíc je jisté, že čekání se vyplatí, pokud se člověk dočká. A dočkal jsem se, vyplatilo se mi to. Přijela další tramvaj a v ní řidič, ten stejný, který pojídal svou svačinu. Stále objíždí město kolem dokola, asi ho střídat nechtějí. Ale má svačinu, umí řídit a zároveň se něčím cpát, a tak na něm nikdo příkoří nepáchá. Zajisté se dočká, až budou chtít, aby se přiznal.
Tramvaj se pohnula i s lidmi, kteří se ještě nestačili usadit. Pevně jsem držel svoji obálku, to nejcennější, co jsem v tuto chvíli vlastnil. Jediné, na co jsem v tu chvíli uměl myslet, že totiž musím stihnout odevzdat své přiznání. Z těchto úvah mě vyrušil mužský hlas, který pravil: "Vaše dítě musí do školky!" Uviděl jsem těhotnou ženu, která celá zrudla, když jí to ten pán řekl. Jistě se cítila provinile, že ještě to své dítě do školky nevodí. A hned mě napadlo, co když ten pán řekne zřetelně a nahlas, jako to řekl té těhotné ženě, ale bude to platit mně: "Ještě jste se nepřiznal!" a bylo mi z toho mdlo. Musel jsem koukat z okna, abych se soustředil na ubíhající domy a zaplašil ty nutkavé myšlenky. Zrovna jsme míjeli novogotický kostel, když se za mnou ozvalo: "Dobrý den, kontrola, prosím. - Jízdenky mě nezajímají, zdravotní dokumentaci, máte ji snad s sebou, že? Ukažte, zajímavé, hm, a potrat jste nikdy neměl? Neměl, zvláštní, tak dobrá. Další prosím! Ale ještě si to, pane, ověřte, jestli vám to tam nezapomněli zapsat!" "Poslal jste už hlášení?", zazněl jiný hlas. "Jaký hlášení, přece korupční hlášení! Tak to ihned pošlete esemeskou, kdo, komu, kolik a všechno, co o tom víte, jinak bych si vás musel zapsat a měl byste problém! - Jednou týdně, ano, jednou týdně se musí! - Včera? To by mohl říct každej! Ukažte, dobrá, ale nikoho jste neudal, o nikom nevíte? To je divné trochu!" A hned na to další hlas, tentokrát ženský: "Kontrola on-line hlášení hotovosti, připravte si potřebné doklady včera, dnes a rozvahu na zítřek, prosím! To dítě nemá u sebe ani korunu, tatínku?"
Tramvaj zastavila, všichni se vyhrnuli ven, jakoby je vyplavila povodeň. Tramvaj s řidičem, kterého nikdo nestřídal, a který při jízdě svačil, zůstala prázdná, nikdo další nenastoupil. Všichni jsme šli pěšky. Každý má své úkoly, které musí splnit v termínu. Ne, že by se lidé kontrolám vyhýbali, ale musí dorazit včas, podobně jako já musím přijít včas na úřad, kde mám odevzdat své přiznání. Kdybych se nepřiznal, i když jsem nic zlého neudělal, musel bych řešit víc problémů, než mám teď. Ale stihl jsem to. Podal jsem své udání a ulevilo se mi jako podvodníkovi, kterému se podařilo úspěšně získat neoprávněně dotace na své hnízdo. Počkal jsem si na tramvaj. Čekal jsem, čekání je vždy spojeno s nějakým příslibem. A vskutku, tramvaj přijela, přijela i s řidičem, s tím řidičem, který při jízdě svačil. Nastoupil jsem, s úsměvem pozdravil cestující a ohlásil: "Kontrola osobních věcí, prosím! Připravte si všechny doklady a účty, abyste mohli prokázat, že jste nic neukradli!"
