Já vím, že funkce prezidenta je významná pro babičky, tetičky, strejdy a všechny uražené a ponížené, kteří by chtěli k někomu vzhlížet, někoho bezmezně obdivovat, od někoho slyšet právě to, co slyšet chtějí, a také se někomu
uklonit, proč ne, vždyť je to ten první a jedinečný vyvolený. Dnes již nevěříme, že trůní ve své funkci z Boží milosti, ostatně není to funkce dědičná, jenom zlí jazykové si neodpustí jedovatou slinu, že náš nejvyšší se tam vyšplhal z Božího dopuštění.
Ale kolik z vás si dalo tu práci, aby si přečetlo pravidla, jimiž se pan prezident musí řídit? Hned na začátku se dozvídáme, že prezident není odpovědný z výkonu své funkce. Dál už to číst nemusíte, tady je jasně řečeno, může si dělat, co ho napadne. Ať se právníci vztekají, že je to jinak, a vysvětlují svými podivnými myšlenkovými zákrutami, že výklad této sentence je zavádějící. Na tom se s nejvyšší pravděpodobností shodnou všichni, ale každý to stejně vyloží jinak. Přestože jsou dle všeho vzděláni v oboru, vůbec je nenapadne, že v té ústavě prezidentovi dali návod k tomu, že nemusí dělat vůbec nic. On tam má sice jakési pokyny, že by měl jmenovat a odvolávat předsedu a další členy vlády (jaký smysl by měla vláda, kdyby ji jmenoval a hned zase odvolal), svolávat zasedání Poslanecké sněmovny (jakoby si to ve sněmovně neuměli zařídit sami), et cetera et cetera. Ale musí tomu tak být? Nemusí, pan prezident není za svou funkci odpovědný. Může se tak obrazně řečeno válet za pecí jako ten hloupý Honza z pohádky a pak si třeba trochu zavandrovat a ucházet se o nějakou ruskou nebo čínskou princeznu. A dnes už ani není nutné, aby to byla princezna, může to být docela klidně chlap, s kterým se bude při setkání objímat a líbat z úst do úst.
Z jiného úhlu pohledu si soudný člověk uvědomí, že ten prezident může být klidně nezodpovědný, ústavní právo mu to zaručuje. A to je opět zcela jednoznačný návod k tomu, aby se nezabýval problematikou, která má sloužit k udržení integrity společnosti, ale dává mu naprostou volnost v jeho konání, on se může zabývat výhradně svými osobními záležitostmi, jak si vyřídit účty se svými oponenty, jak někoho urazit, jak někoho pomluvit, jak si zajistit z moci svého úřadu kampaň pro své další působení, neboť ústava mu umožňuje, aby byl zvolen z Božího dopuštění dvakrát po sobě.
A nakonec, ten člověk sice nemusí nic, ale může docela hodně, jelikož reprezentuje stát na mezinárodní úrovni, může tedy dělat ostudu kdekoliv. Omezen je pouze okolností, zda je do některé konkrétní země zván. Ale na světě už to tak chodí, že když není zván do některé konkrétní země, aby tam neudělal ostudu, tím spíše je zván do jiné země, kde si produkci ostudy může užívat v hojné míře. Kromě toho ostudu nemusí vyvážet do zahraničí, ve svém sídle má dost prostředků k tomu, aby ji šířil také odsud. Nicméně ostuda není až natolik závažná, k tradici našich prezidentů patří, že je to vcelku běžná věc. Ohlédneme-li se do historie, budovatelů ostud v roli prezidenta mezi nimi byla výrazná přesila. Horší je pak páchání škod na národu a v tom jsou si ti, kteří nesli prapor či trenýrky znázorňující z ostudy kabát, vcelku rovni, i když někteří jsou si v tom rovnější.
A proto chraňme se prezidentů, zrušme je, a když se je nepodaří zrušit, nevolme je. Dnešní průzkum by zcela jistě potvrdil tezi, že jsou známy osoby, které by o funkci prezidenta stáli, ale v žádném případě se na ni nehodí, zatímco o vhodné osobnosti nikdo vlastně neví. A babičky, tetičky, strejdové i všichni uražení a ponížení nechť si najdou jiný objekt, ke kterému by mohli vzhlížet.
