Před rokem 1989 ti, kteří poslouchali vysílání Svobodné Evorpy nebo Hlasu Ameriky, čas od času vyslechli zprávu, kdy byl bolševickému režimu neposlušný občan vzat do vazby, v ní držen zákonných 48 hodin a po propuštění znovu
zatčen, aby si péči v komunistické vazební věznici užil ještě dalších 48 hodin. Důvodem mohlo být například soudružské přání, aby se neposlušný občan nemohl zúčastnit nějaké protestní akce nebo aby byl potrestán za nějaký veřejný projev, který byl komunistům nemilý.
Na tuto praxi jsem si vzpomněl znovu nedávno, kdy byla jednoho dne zveřejněna zpráva, že z vazby bude propuštěn český občan iránského původu Shahram Abdulláh Zadeh výměnou za kauci ve výši 150 miliónů Kč. Šlo údajně o nejvyšší částku v historii republiky, kterou kdy soudy jako kauci inkasovaly. Zadeh trávil čas ve vazbě již dva roky, aniž by se jeho kauza dostala k hlavnímu líčení. Byl sice na základě přijaté kauce propuštěn, jak mu bylo slíbeno, nicméně vzápětí, snad ještě ani neopustil prostor věznice, opět zatčen a poslán do vazby. Bylo to v té chvíli docela blízko. Prý z důvodu, že je po něm mezinárodně pátráno z iniciativy Iránu, který údajně žádá o jeho vydání. Přitom podle našeho práva Zadeh být Iránu vydán nemůže, pokud s vydáním nesouhlasí.
Zprávu pravděpodobně odsunula do ústraní aféra týkající se pěti českých nikoliv na stole, ale v Libanonu, spočívající ve výměně oněch pěti za dva podezřelé z terorismu. Proto jsem asi nenatrefil na nějaký komentář k této podivuhodné události. Podivuhodné proto, že jsem se domníval, že naše republika je právním státem. Dnes se ovšem množí případy, které se tomuto označení vzpírají. Takzvaný elitní útvar, známý pod zkratkou ÚOOZ, jehož šéf má problém s úniky informací z živých kauz do nepovolaných rukou, provádí za součinnosti médií v přímém přenosu razie, tu na vládu, tu na nezávislý úřad nebo na hejtmana olomouckého kraje. Dělá to tak profesionálně, že se právem domníváme, že jde o jakousi specificky českou politickou reality show pro televizní publikum. Množí se případy, kdy státní zastupitelství nedbá na místní příslušnost soudů, a zejména ve vybraných kauzách na tuto normu rezignuje, neboť zatím ne všechny soudy by asi šly státním zástupcům na ruku. (Optimismus nám velí říci naštěstí). To se děje pod patronátem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, v němž před časem veřejnost viděla člověka, který nebude kauzy zametat pod koberec jako jeho předchůdce. Asi se nemýlila, jenom dnes některá ta košťata metou hlava nehlava. Ale jakoby to ještě nebylo nic tolik závažného.
Dnes se dozvídáme, že stát prostřednictvím soudu vyláká na stíhaném člověku enormní částku, kterou přijme výměnou za propuštění z vazby, a pod lživou záminkou ho vzápětí opět zbaví svobody. Stát v zastoupení soudu tak jedná podvodně, věrolomně a dosud nevídaným způsobem zneužije svou moc.
Blíží se totalita, i když tomu většina nevěří. Lid vzhlíží k Zemanovi, který je krmí svými pokleslými kreacemi, a tak vytváří kouřovou clonu blížící se totalitě. Jedním ze znaků je i nový zákon o státním zastupitelství, který prosazuje Babišův ministr spravedlnosti Pelikán. Podle něj mají státní zástupci získat nezávislost. Už dnes nám předvádějí, jak by se mohla ta smečka utrhnout z řetězu, bude-li mít k tomu dostatek volnosti.
Je ještě možné ten vzestup zadržet. Můžeme ho zadržet, pokud se budeme řídit rozumem a nikoliv emocemi, pokud naše přání nebudeme promítat do těch, kteří nám slibují, že bude líp. Ale moc tomu nevěřím.
