Poprask kolem jedné pohádky

To je ta pohádka napůl čtená a napůl animovaná, kterou vysílala nedávno Česká televize pro děti, neboť pohádky se většinou vysílají pro děti. Nutno dodat, že u nás se často na pohádky dívají také dospělí. Jsme už takový národ

pohádkožroutů. A ten poprask nezpůsobily děti, ale právě ti dospělí, kteří mají starost o výchovu svých dětí. Nebo možná už mají děti odrostlé a ti mají malé děti, takže ta výchovná starost je zaměřena na jejich vnučky nebo vnoučky. Je otázkou, zda ty zmíněné děti koukají společně s dospělými na pohádky v televizi, nebo zda si ti dospělí s nimi čtou pohádkové knížky. Nikdo se těch dětí, aspoň co jsem slyšel, nezeptal, zda se jim ta skandální pohádka líbila. Možná, že zatímco dospělí sledují pohádkový film v televizi, děti mají v ruce takovou tu krabičku s displejem a prsty přejíždějí po hladkém barevném povrchu.

Ta pohádka, kolem které se stal ten poprask, se octla na pranýři, a to z důvodu, že původně klasická pohádka o Sněhurce byla trošku jinak. To většinou dětem vadí, když rodiče říkají známou pohádku jinak nebo schválně vynechávají, aby to vyprávění či čtení rychleji uběhlo. Ale dospělým u této pohádky nevadilo, že byla trošku jinak, tam vadilo něco úplně jiného. Sněhurka měla bílou pleť, kterou si chránila před sluníčkem, aby ji neosypaly pihy. Ta bílá pleť by se však dala ještě překousnout, tedy to, že se jakoby za ni měla stydět (ona se však styděla za pihy od sluníčka, a proto měla stále roztáhnutý deštník, aby ji ochránil a pihy ji nepocákaly), kdyby se nakonec nesetkala s černochem, černým jak bota a nezamilovala se do něho. To už je závažný výchovný moment, přímo návod k tomu, aby holčičky pokukovaly po černoších, pak zkusily, zda si nezamažou prstík, když ho otřou o černochovu tvář a v případě, že zůstane bílý, neboli zjistí, že černoch je pravý, tak si ho vezmou za muže.

Veškerá zloba za návodnou výchovu k vdávání se za černochy se snesla nejen na Českou televizi, kdoví, kolik stížností již na ni bylo podáno a kolik jich ještě bude, ale zejména na pana herce, který pohádku četl. Je to známý pan herec, který za to čtení dostal zcela jistě zaplaceno, rozčilují se někteří. A nejspíš to bude pravda, neboť většinou herci, ale i zedníci, řidiči nebo prezidenti dostávají za svou práci zaplaceno. Ale zapomněli na to, že tu pohádku kurňa někdo taky napsal! A že ty obrázky té bílé Sněhurky a hlavně toho černocha někdo kurňa taky nakreslil! A že vlastně ten pan herec za to, co napsal a namaloval ten pan malíř, který taky píše pohádky, nemůže! A to už vůbec netuší, že ten pan malíř, který taky píše pohádky, napsal pohádku Praštěná Andula (ano, určitě tím myslel tu naši Aničku), nebo Karkulka v maskáčich a O jelenovi s kulometem. To je přece zase výchova k militarismu! A pan malíř, který taky píše pohádky, se zcela jistě směje pod vousy, jestli nějaké má, jakože nemá, protože na něj ti dospělí zapomněli a schytává to za něj hlavně pan herec.

Ale když se to vezme kolem a kolem, to pobouření je přece jenom bouře ve sklenici vody. Dospělí, zatímco sledují moderní pohádku o Sněhurce a sedmdesáti trpaslících, tak ty jejich děti a vnučky s vnoučky drží přece v ruce tu krabičku s displejem, prstíkem přejíždějí po hladké barevné ploše a koukají na porno. To je taky taková pohádka pro dospělé, jak pravil známý sexuolog.