Poznámky k multikulturalismu

Snad poprvé jsem si uvědomil tento jev na konci šedesátých či na začátku sedmdesátých let. Tehdy jsme mohli cestovat takřka bez problémů do satelitních zemí v rámci impéria řízeného Kremlem. Mé výjezdy směřovaly západním směrem

do východního Německa, které mělo tehdy oficiální zkratku DDR, posměšně rozváděné jako Der dumme Rest (hloupý zbytek). Nepamatuji si ten inkriminovaný rok, kdy jsem se octl ve východním Berlíně, kde se v létě konal Světový festival mládeže. Samozřejmě nebyl světový z prostého důvodu, že pravděpodobně z 95 % nebo i více účastníci pocházeli ze zemí, kde tehdy zítra znamenalo před sto lety. Aby bylo jasno, sám jsem účastníkem socialistických bombastických happeningů nebyl, octl jsem se tam, aniž bych o nějakém festivalu před příjezdem tušil. A tak jsem mohl sledovat proudy lidí, vesměs mladých, kterým byla servírována zábava tehdy obvyklá. Různé koncerty, představení a mítinky střihnuté ideologickou masáží a bojem za mír. Zajímavé na tom bylo, že tu ideologii tehdejší mládež NDR ze značné části konzumovala spontánně. Aspoň se mi to tenkrát tak jevilo. Na kolejích jsem se např. setkal s malujícím studentem, který s oblibou kreslil hlavy Marxe či Lenina, aniž by ho k tomu někdo nabádal. Co však bylo nejnápadnější, že východoněmecké holky se tahaly výhradně s černochy, pochopitelně z těch afrických zemí, kam byla vyvážena národně demokratická revoluce, která pak měla přerůst v revoluci socialistickou, jak to probíhalo v poválečných letech v naší zemi, která se tak stala nejen revolučním pokusným králíkem, ale také vzorem pro expanze socialismu do třetího světa. Byl jsem přesvědčen, že chodit s černochem se stalo tehdy v NDR módou, která pak taky nezůstala bez následků. Jelikož jsem do NDR jezdil téměř každé prázdniny na brigády, mohl jsem konstatovat, že zmíněný festival měl tehdy vliv na multikulturní složení východoněmeckého obyvatelstva, i když jistě v nepříliš velkém procentu.

Dnes se mluví o multikulturalismu ze dvou základních pozic. Tu první můžeme charakterizovat jako ideologii, neboli směr, který prosazuje multikulturní společnost jakožto cíl, který vlastně společnost zavazuje k tomuto směřování. Z toho pak vyplývají určitá pravidla, která se projevují zejména v jazykové sféře a pochopitelně ideologie má tendenci prosazovat své principy do dalších sfér života společnosti postupným tlakem k jejich realizaci. Jsou téměř nebo úplně zapovězena slova, která údajně či skutečně zavánějí rasismem, frekventovaná je shora vyžadovaná pozice politické a jiné korektnosti. Druhá pozice je opačná, neboli reaktivní vůči první, prosazované elitami v rámci Evropské unie. Část společnosti se bouří zejména proti některým absurditám, které v rámci příslušné korektnosti rozvíjejí nejen moderní ptydepe, ale také přímo a mnohdy nepříjemně zasahují do života lidí. Současný příliv uprchlíků ze zemí Blízkého a Středního východu nebo severní Afriky rozpory prohlubuje. U nás se tak ustálilo označování jedněch jako sluníčkáři, druhých jako fobové, konkrétněji islamofobové. K tomu lze poznamenat, že jde u obou pozic především o teorie, neboli ideologie, které si své principy odvodilo z jakýchsi idejí, neboli myšlenek, které idealizují cíle, jichž by chtěli obě strany, každá jiných, dosáhnout. Sluníčkáři co nejvíc pomíchaného obyvatelstva, u fobů jde opět o probouzející se nacionalismus až šovinismus. U těchto dvou ideologií existuje jasno, kdo není s námi, jde proti nám. Kdo není bezvýhradný sluníčkář, je fob, rasista, fašista. U fobů, kdo není nacionalista, je  tím sluníčkářem i prašivým multikulti a mezi tím není nic.

Existuje však nezpochybnitelná realita. Skutečnost, že naše i jiné země jsou odjakživa multikulturní. Nikoliv podle nějaké ideologie, ale přirozenou cestou. Ač po druhé světové válce došlo u nás k umělému pokusu "očistit" národ od Němců a Maďarů, kdy byly vysídleny tři miliony německých občanů na základě jejich národnosti, multikulturní jsme být nepřestali, nastěhovali se k nám Rusové, přesněji sovětští lidé a později Vietnamci. Důsledky toho jsou dnes již dostatečně známy. Ve středověku byla Praha multikulturním městem, o čemž svědčí nesčetné památky, které většinou vytvořili "cizáci". Ostatně většina panovníků českých zemí nebyla českého nebo moravského původu a národnostní otázka se stala zajímavou až v 19. století. Z toho pak vyplývá, že multikulturalismus je přirozenou záležitostí stejně jako je přirozené, že každý národ má svůj jazyk. Není zapotřebí vyzbrojit se multikulturalistickou ideologií, je nesmyslné proti multikulturalismu bojovat. Ani Římané neuspěli, když pronásledovali křesťany, katolíkům nepomohlo, když potlačovali nebo vyháněli protestanty. A v globálním měřítku pak ani není možné, aby byly země izolovány. To neznamená, že multikulturní společnost nepřináší žádné problémy. Problémy jsou odjakživa a nikdy nekončí, někdy jsou velké, někdy běžné a je na společnosti, zda je schopna se s nimi vyrovant. Současným úkolem je vyrovnat se s přílivem uprchlíků tak, aby to Evropu nerozvrátilo. K tomu není zapotřebí žádná ideologie multikulturalismu či antimultikulturalismu, pouhá praktická řešení vedoucí k tomu, aby potřebným byla poskytnuta první pomoc a to v míře, která je únosná.