podobné kvóty do podnikové sféry. Možná, že panu Dienstbierovi křivdím, neboť bohudík jemu se snad nepodařilo ještě prosadit žádný zdařilý nápad, a že ony kvóty k nám připluly cestou z Evropské komise, kde máme naši komisařku, která aby si své komisařství zasloužila, musela souhlasit se vším, i s tím, s čím by za normálních okolností nesouhlasila a navíc, když se tou komisařkou stala, má za úkol ty věci protlačit kde všude, takže i předmětné kvóty do podniků. Já tyhlety nápady považuji za nemístné, nesmyslné a dokonce pitomé.
Je mi ovšem velmi líto (což není ironie), že zatím jsem se s čelnými osobnostmi naší vlády myšlenkově nesešel ani u dalšího návrhu na kvóty, který inspiroval nedávný počátek uprchlické krize v Evropě. Evropská komise navrhla kvóty pro jednotlivé členy EU, podle nichž by se reguloval příliv uprchlíků ze zemí Blízkého a Středního Východu a severní Afriky mezi ostatní státy tak, aby tíha neležela pouze na těch zemích, které mají vnější hranice v Schengenském prostoru. Tehdy se mnohé státy, včetně ČR, proti kvótám rázně postavily, zformulovaly argumenty, podle nichž dokazovaly, jak tento způsob zavést nelze a návrh odmítly. Vůdci těchto států se oháněli zejména principem dobrovolnosti a vláda ČR podle poučky o nažranem vlkovi a celé koze se doborovolně zavázala místo k přidělené kvótě cca 1600 uprchlíků k počtu 1500, za halasného a nesouhlasného pokřiku zejména různých skupin velkoústních islamobijců. Vcelku typický postoj současné vládní koalice, neschopný řešit problémy ve snaze hrát líbivou politiku na všechny strany.
Příliv uprchlíků narůstal a narůstá, situace je dosti vážná a Evropská unie stále hledá řešení. Ti, kteří jsou nejvíce zasaženi, volají po jednotném postupu celé EU, ti, kteří jsou lidově řečeno za bukem, včetně ČR, mají různé podivné nápady, z nichž vyčnívá snaha vyhnout se problému a nechat ho řešit ostatní. Je to postoj vysoce amorální vzhledem ke skutečnosti, že využíváme všech výhod, které členství v EU přináší. Nyní zejména Itálie, Francie a Německo volají opět po kvótách, neboli přidělování uprchlíků do všech zemi EU podle klíče, který by ČR přidělil něco přes 5000 uprchlíků. Stále se domnívám, že je to velmi malé číslo, během války Čečenců k nám přišlo tehdy snad 4x více Čečenců než oněch pět tisíc potenciálních uprchlíků. Pro islamobijce je důležité zdůraznit, že Čečenci jsou vesměs muslimové. Ti se po ukončení války většinou vrátili do své země.
Nemám dostatek informací, abych byl schopen přiklonit se k řešení, které by mělo situaci zvládnout. Informace mají politici, kteří mají v popisu práce a povinnost řešení hledat a nalézt. Mám k dispozici pouze principy, podle nichž by se měla naše společnost řídit. (Faktem je, že se tím ohání každý, ale často jsou to jen proklamace a skutek by pak utek). Jedním z principů je loajalita. Jako solidní partner a člen EU je naší povinností přijmout zodpovědnost v zájmu celku. Nejodpornější v situaci, kdy je tento celek ohrožen a zeslaben, je volání po odtrhnutí, už jsme si zemi za cizí peníze jakž takž dali dohromady, tak se teď ohlédneme po nějaké další kavce. (Je mimochodem jisté, že ta další kavka by se proměnila ve velkého medvěda). Dalším principem je pomoc lidem v nesnázích, to je jedna z hodnot naší kultury, o kterých se tak hlasitě vyjadřují ty skupiny islamobijců, aniž by si byli schopni uvědomit, že svým halasným odmítáním pomoci prosazují pravý opak. Cílem kulturní společnosti by mělo být eliminovat neřesti a pěstovat ctnosti. Místo pýchy schopnost empatie k utrpení, místo lakomství schopnost dát něco ze svého potřebným, místo hněvu rozvaha, místo lenosti aktivní pomoc, místo bázlivosti víra, naděje i láska.
Takže tentokrát hlasuji pro kvóty a pevně doufám, že naše společnost si nevyslouží pověst prašivého parazita.
Článek byl uveřejněn na portálu blog-kavárna.cz